Tento příběh se začal psát už v roce 2012, kdy jsem z genetických testů zjistila, že jsem přenašečka Duchennovy svalové dystrofie. Proč jsem byla na těchto testech? Tuto nemocí trpěl můj bratr a kvůli rodinným predispozicím bylo nutné zjistit, zda jsem přenašečkou. A už asi tušíte, jak testy dopadly.
Duchennova svalová dystrofie je genetická choroba, která postihuje především chlapce. Je způsobena mutací genu na chromozomu X. Protože má každá žena dvě kopie tohoto chromozomu, mohou přenašečky nemoc dále předávat. Pokud má přenašečka syna, je 50% pravděpodobnost, že nemoc zdědí. Pokud má dceru, je 50% pravděpodobnost, že se stane přenašečkou.
Tehdy mi bylo pouhých 17 let. Lékaři mi doporučili, abych si v budoucnu, pokud se rozhodnu mít děti, uvědomila, že cesta k mateřství nebude jednoduchá. Nejlepší řešení mělo být umělé oplodnění (IVF) s genetickým testováním embryí. To jsem ovšem celých 12 let netušila, jak náročné tento proces opravdu bude.

Žít s vědomím, že nebudu moci otěhotnět přirozeně, bylo příšerné. Mohla bych sice otěhotnět, ale znamenalo by to podstoupit riziko, že až do 17. týdne těhotenství nebudu vědět, zda je miminko zdravé. Tento čas by byl naplněn strachem a nejistotou. Proto jsem si už od mládí uvědomovala, že má cesta k mateřství bude jiná než u ostatních.
Po celá ta léta jsem se snažila neotěhotnět. Možná to z nějakého pohledu vypadá paradoxně, ale mě ten strach zároveň zcela ochromoval. V dospívání mě tato situace velmi stresovala. Příliš dobře jsem věděla, že na mě nečeká jednoduchá cesta. Nebudu lhát – občas jsem opravdu záviděla ženám, které mohly otěhotnět přirozeně. Ale i přes všechnu tuto nejistotu jsem si postupem času našla víru a klid. Pochopila jsem, že každá žena má svůj boj a svou cestu.
Už je to skoro rok, co jsme si s manželem řekli, že je čas vybrat kliniku, kde podstoupíme IVF. Celou dobu jsem věřila, že mám ještě spoustu času. Vždycky jsem své diagnóze přikládala důležitost, ale žádný z mých gynekologů mě neinformoval o tom, že lze pomocí jednoduchých testů zjistit, jak na tom každá žena s plodností je. To jsem zjistila až pozdě – na klinice. Vědomí, že každá z nás má svůj časový rámec, kdy může otěhotnět, bylo pro mě zlomové.
Při výběru kliniky pro nás bylo klíčové doporučení od ostatních. Pročítala jsem recenze, ale skoro všude se objevovala i negativní hodnocení. Nakonec jsme vybrali kliniku, která nám připadala nejvěrohodnější, a objednali se na konzultaci. Uběhl téměř půlrok od chvíle, kdy jsme si řekli, že je čas. První volný termín byl za měsíc.
A tak jsme se vydali na svou první cestu na kliniku. Právě tam začala naše oficiální cesta k mateřství. Během let jsem se mnohokrát snažila najít informace o IVF v kombinaci s genetikou, ale zjistila jsem, že podobných příběhů a informací je velmi málo. Právě proto jsem se rozhodla svou cestu zveřejnit.
Kdybych tehdy věděla, že kvůli genetické diagnóze je nutné nechat embrya zmrazit, podstoupila bych IVF mnohem dříve – v mladším věku, kdy je šance na větší počet kvalitních vajíček mnohem vyšší. Tato zkušenost mě naučila mnohé a doufám, že sdílení mého příběhu pomůže dalším ženám, které stojí před podobnou volbou.
Postupně s vámi budu sdílet, jak naše cesta pokračovala, co mě na ní nejvíce překvapilo, jaké emoce mě provázely a co bych dnes možná udělala jinak. Ráda vám přiblížím, jak jsem se cítila během stimulace, jaké bylo čekání na výsledky a jak zvládnout zklamání, když věci nejdou podle plánu. Chci ukázat, že i přes všechny překážky má smysl vytrvat, najít v sobě sílu a věřit, že jednou přijde ten správný okamžik. Věřím, že sdílením svého příběhu pomohu těm, kteří se nacházejí v podobné situaci, a dodám jim odvahu nevzdávat se.
